Nebezpečí a nemoci

 

Laboratorní potkani jsou již více než století chováni v čistých, takřka sterilních podmínkách a nemoci, které přenáší divocí potkani (jako většina volně žijících hlodavců a divokých zvířat celkově) u nich byly zcela vymýceny. Laboratorní potkani se při běžném chovu prostě nemají kde a čím nakazit. Takže obavy lidí, aby se od laboratorních potkanů nenakazili nějakou strašlivou a zákeřnou chorobou jsou naprosto zbytečné. Lidé od nich nemůžou nic chytit, a pokud jsou potkani nemocní nákaza se dostala pravděpodobně s nově příchozím zvířetem, které už bylo někde napadeno, nebo se dostala nákaza krmivem či stelivem. Proto někteří chovatelé také doporučují tyto věci přemrazit, nebo vydezinfikovat (hobliny, hamaky, napáječky).

 

By Nans

Nemoc

K objasnění pojmu nemoc nejlépe pomůže objasnění normálního stavu, tj. zdraví. Zdravý organismus lze obecně charakterizovat určitými navzájem propojenými funkcemi, které slouží k zachování životaschopnosti organismu v daném prostředí. Každý organismus reaguje na podmínky vnějšího prostředí a do určitých hranic se dovede přizpůsobovat. Dojde-li k větší změně podmínek, než dovede organismus zvládnout, dochází ke vzniku nejrůznějších změn, které je možno označit jako nemoc. Celý stav může být chápán jako snaha organismu po opětném dosažení rovnováhy s prostředím. V průběhu onemocnění rozeznáváme několik stádií: stadium latence je období bez vnějších příznaků onemocnění, v tzv. prodromálním stadiu se objevují první příznaky nemoci, poté následuje stadium plného rozvinutí nemoci a konečné nastupuje stadium rekonvalescence, tj. uzdravování, v krajních případech může nemoc skončit smrtí organismu. Onemocnění může probíhat různě dlouhou dobu. Pokud má rychlý průběh, je tento stav označován jako akutní onemocnění, pokud je průběh nemoci dlouhodobý, je označován jako onemocnění chronické.

 

Podle příčin vyvolávajících onemocnění zvířat je možno rozdělit nemoci laboratorních zvířat do několika skupin:


a) vnitřní, vrozené, dědičné nemoci a změny
b) poruchy zdraví související s technologií chovu
c) onemocnění vyvolaná experimentálně
d) živí původci – přenosná onemocnění
e) patologické procesy související se stárnutím

Vnitřní, vrozené, dědičné nemoci a změny

Do této skupiny onemocnění je možno zahrnout např. onemocnění nádorová, která se občas vyskytují u laboratorních zvířat. Příčiny tohoto druhu onemocnění nejsou ještě zcela podrobně známy, i když se dnes ví, že příčinou některých druhů nádorů mohou být např. některé viry a že i celá řada chemických látek se můţe podílet na vzniku nádorového onemocnění. U laboratorních zvířat se mohou objevit i některé nemoci vrozené, dědičné, s nejrůznějšími vnějšími projevy, např. nedokonalým vývojem některého orgánu apod. Tyto dědičné choroby jsou vázány na geny a jsou tedy projevem změn, mutací genetické informace zárodečných buněk. Je třeba si uvědomit, že jakákoliv léčba těchto chorob nepřichází v chovech laboratorních zvířat v úvahu a jediné řešení poskytuje genetická kontrola, sledování těchto změn a vyřazování z chovu nejen zvířat postiţených, ale zejména rodičovských jedinců, u jejichž potomstva se takové změny objevují. (Jebavý, 2010)

 

Zdravotní problémy konkrétních variet a barev


Vyplývají už ze samotného charakteru mutací, které je způsobují. Např. manx samičky mohou mít problémy při porodu, protože gen pro zkrácení ocasu ovlivňuje celou stavbu pánve. Z barev je známý perlový gen, který je pro dominantní homozygoty (PePe) letální - smrtelný. Mláďata s touto kombinací buď samička vstřebá již v děloze, nebo se narodí postižená a brzy umírají. Mohou na životě ohrozit i rodící samičku a proto se nikdy nesmí krýt na sebe dvě perlové barvy nebo barvy tento gen přenášející.

Megacolon


Toto onemocnění se projevuje sníženou průchodností střev, mláďata nejsou schopná normálně trávit pevnou stravu a po odstavu (přibližně do deseti týdnů) hynou. Typickým příznakem je rostoucí břicho, jak se ve střevech hromadí nestrávená potrava. Megacolon vzniká již ve stádiu embrya, jsou za něj zodpovědné mutace genů ovlivňujících migraci buněk do různých orgánových soustav. Tyto mutace způsobují zpomalování této migrace, případně omezí místa, na která se buňky dostanou. Týká se to jak buněk inervujících střevo, tak buněk pigmentových.
Jedna z těchto mutací se označuje sl, z anglického spotting lethal. Mutace je recesivní, zvířata Slsl slouží jako přenašeči a SlSl jsou naprosto zdraví. Na vzhledu potkana se projevuje znakem nazývaným blazed. Proto se nedoporučuje krýt na sebe dvě blazed nebo spotted zvířata, ačkoliv samozřejmě tento znak mohou vytvářet i jiné geny, které žádný problém nezpůsobí.
Podobný účinek má i dominantní mutace genu zvaného White spotting. Ačkoliv je mechanismus odlišný od předchozího, důsledky jsou stejné. Kromě megacolonu mohou postižená zvířata mít i další problémy, např. anémii. Potkani s touto mutací jsou extrémně strakatí, z větší části bílí, mohou dokonce vypadat i jako bílý s černýma očima. Z tohoto důvodu by se neměla krýt zvířata s velkým podílem bílé barvy. Neznamená to ovšem, že každý masked nebo capped potkan je automaticky přenašečem choroby, bílé znaky způsobuje i mutace genu H.
Kromě geneticky podmíněného megacolonu mohou onemocnění s podobnými příznaky vyvolat i např. některé druhy infekcí, přesto platí, že jakmile se ve vrhu vyskytne byť jen jeden případ megacolonu, je mnohem lepší vyřadit z chovu celý vrh a jeho rodiče. V přehnaných případech někdy chovatelé vyřazují celé linie.

 

Obezita, cukrovka a Zuckerovi potkani


Obezita je civilizační choroba, kterou díky přehnané pečlivosti majitele mohou trpět i potkani. Příčinou bývá ve většině případů překrmování a nevyváženost stravy. Zda bude potkan obézní ale závisí i na schopnostech jeho metabolismu, které mimo jiné určují i geny. Většinou se nedědí přímo obezita, ale spíše dispozice k ní. S tím souvisí i cukrovka, která se u některých potkanů vyskytuje. Cukrovka je souhrné označení pro několik různých nemocí s podobným projevem, tedy zhoršenou schopností organismu nakládat s cukry. Přesný vztah mezi obezitou a cukrovkou nebyl zatím prokázán, ale určitá souvislost tu existuje. V laboratořích byly vyšlechtěny kmeny potkanů, kteří mají mutaci genu označovaného Fa (fatty gene). Mutace je recesivní, FaFa jsou zdravá zvířata, Fafa slouží jako přenašeči a fafa jsou postiženi. Na venek se projevuje nemoc rychlým přibíráním, i v případě diety s nízkým obsahem tuku přesáhnou snadno v dospělosti váhu 1 kg. Obvykle se také u nich vyvine cukrovka II. typu. Tito potkani se podle vědců, kteří tuto mutaci jako první podchytili, označují jako Zuckerovi potkani. Jsou využívání právě při výzkumu obezity, cukrovky a dalších souvisejících onemocnění. Co se týče zájmového chovu, není jisté, zda v něm fafa zvířata existují, ale každopádně by se neměli množit extrémně tlustí potkani. Ono to samečkům obvykle ani moc nejde, protože s obezitou se vyskytuje i snížená plodnost, a obézní samičky mívají problémy při porodu.


Nádory


Nádory se nejčastěji vyskytují u starších samic, souvisí to s hormonálními změnami po ukončení ovulace. Nejčastější jsou nádory mléčné lišty. Nedá se ale říct, že to a to zvíře "má gen pro nádory". Na vzniku se podílí nejen genetické pozadí, ale také strava, způsob života a další vnější vlivy. Přesto při výzkumu na laboratorních potkanech bylo prokázáno, že různé laboratorní kmeny mají různé procento četnosti nádorů. Z toho vyplývá, že i výskyt nádorů se dá omezit vhodným chovatelským výběrem. Tento výběr se ale provádí poměrně těžko, většinou, když se u zvířete vyskytne nádor, má už dávno dva nebo tři vrhy potomků. Prevencí je dobrá informovanost. Každý chovatel by se měl zajímat o zdravotní stav předků svých chovných zvířat (a nejen ve vztahu k nádorům). Do chovu by měl přednostě vybírat ta zvířata, jejich předci se dožili vysokého věku bez toho, aby se u nich nádor vyskytla. Zvláště potomci potkanů, u nichž se vyskytly nádory brzo (do jednoho roku života), by se neměli dále množit.


Alergie a náchylnost k onemocnění


Oboje úzce souvisí s imunitním systémem. Alergie je přehnaná reakce imunitního systému na některé běžné podněty, např. pyl. U potkanů se nejčstěji vyskytuje alergie na prach (v podestýlce), alergie na některé potraviny již tak běžné nejsou. Ačkoliv se nedá říct, že by byly alergie přímo dědičné, dispozice k nim se zdědit dají. I u lidí je dědičná tzv. senná rýma, obvykle se vyskytuje v rodině několik generací. I když alergie nebývá vážný problém, obvykle stačí změnit typ podestýlky, bylo by dobré se nad množením zvířat s alergiemi zamyslet.
Opačným problémem je náchylnost k některým onemocněním, např. respiračním chorobám. Zde naopak imunitní systém funguje nedokonale, nedokáže si poradit s běžnými viry a bakteriemi a potkan opakovaně onemocní, nemoci se nemůže zbavit a pod. Typické je to pro některé linie neosrstěných variet, onemocní tam, kde je standardní zdravé zvíře bez jakýchkoliv příznaků. Nedostatečnost imunitního systému může být dědičná, nebo se mohou dědit dispozice a proto je lepší chronicky nemocná a často léčená zvířata dále nemnožit. (https://potkanci.cz/genetika/?zdravi-a-nemoci,31)

 

Poruchy zdravotního stavu, primárně neinfekční etiologie

  • Ring tail


    Je to označení pro obvykle vícečetná prstencovitá zaškrcení na ocasu potkanů – především mláďat. Mechanizmus vzniku lézí není přesně znám, ví se, že se tato porucha vyskytuje v chladném a vlhkém prostředí. Celkový zdravotní stav zvířat není zaměněn a nedochází k nekrózám a odpadnutí apikální části ocasu. Malokluze hlodáků je poměrně častá u potkanů. V části případů je projevem malokluze molárů.

Virové infekce

Na rozdíl od myší jsou přirozené virové infekce potkanů méně četné. Prakticky
přichází v úvahu sialodakryoadenitida a parvovirová infekce.

 

  • Sialodakryoadenitida potkanů


Původce patří mezi koronaviry. Infekce ve formě epizoocie probíhá převáţně mezi
sajícími mláďaty. Klinicky se infekce projevuje více nebo méně výrazným zduřením krku a
výtokem z očí a nosu. Nejspolehlivější ochranou je chov za bariÉrou. V případě výskytu
sialodakryoadenitidy stačí k její eradikaci přerušení plemenitby a dodávání vnímavých zvířat
do chovné kolonie nejméně po dobu tří týdnů.

 

  • Parvovirová infekce potkanů

Původce se označuje také jako Kilhamův virus. Obvyklá forma infekce se aktivuje
oslabením imunitní reaktivity zvířat a ve formě enzoocie se projevuje fetální mortalitou,
akutní fokální nekrotizující hepatitidou s ikterem a ascitem, nebo tzv. hemoragickou
encefalitidou. Nejspolehlivější ochranou je opět chov za bariérou. V případě výskytu infekce
je nutno zvířata utratit a provést adekvátní asanaci chovného zařízení.

 

Mykoplazmové infekce

  • Chronická respiratorní choroba potkanů

Jedno z nejvýznamnějších onemocněních potkanů pojmenované řadou synonym. Tato infekce byla příčinou zavedení barierových chovů ve vyspělých státech světa. Manifestuje se zánětem dýchacích cest, pneumonií a často též purulentní otitidou. Primárním původcem je Mycoplasma pulmonis. Mláďata se infikují od matek bezprostředně po narození. Přenos potravou, vodou, podestýlkou nebo jiným materiálem nebyl prokázán, je však možný transplacentrální přenos. U infikovaných zvířat probíhá pomalu progredující onemocnění
respiračního systému. Na rozvoji a manifestaci infekce se významnou měrou podílí kvalita ustájení, zejména koncentrace čpavku ve vzduchu. Klinické příznaky: výtok serozního až hlenovitého sekretu načervenalé barvy z nozder a ze spojivkového vaku. Červené zbarvení je způsobeno porfyriny (není to známka krvácení). Rhinitida je spojena se zvukovými fenomény charakteru práskání bublinek, frkání apod. Postižení vnitřního a středního ucha se manifestuje tortikolis a nebo pohybem do kruhu. V pozdní fázi nemoci je patrné dyspnoe, hubnutí, snížená pohybová aktivita a prořídlá a zježená srst. Zvířata hynou ve středním věku, tj. asi ve 12 aţ 18 měscích. U myší se mykoplasmová infekce výše popsaného charakteru běžně nevyskytuje, i když se v literatuře taková možnost připouští. Diagnostika je založena na klinických symptonech a patologických změnách. Nejspolehlivější ochrannou je chov za barierou. Aplikace antibiotik nevede k eliminaci
původce a proto se touto metodou nedají chovy ozdravit.

 

Bakteriální infekce

Baktérie jsou jednobuněčné mikroorganismy vybavené k samostatnému životu, viditelné pouze v mikroskopu. Velikost baktérií schopných vyvolat onemocnění se pohybuje od několika desetin mikrometru (μm) aţ přes 10 (μm). Vyskytují se ve dvou základních tvarech. První z nich je tvar sférický, kulatý,
popřípadě ovoidní (vejčitý) – tyto baktérie jsou označovány jako koky, druhý je tvar tyčinkovitý. Koky mohou být různě uspořádány. Vyskytují-li se ve dvojicích, jsou označovány jako diplokoky, ve čtveřicích jako tetrakoky; mohou být uspořádány do hloučků nebo řetízků (stafylokoky, streptokoky). Tyčinky mohou mít ještě větší tvarovou různorodost než koky a ta je z hlediska fyzikálního zajištěna pevnější buněčnou stěnou. U tyčinkovitých baktérií jsou často na povrchu buněčné stěny bičíky v různém počtu a uspořádání. Rozmnožování baktérií je zajištěno přímým dělením buňky. U některých baktérií je
někdy možno pozorovat tvorbu tzv. spor, které jsou stadiem životního cyklu mikroba. Dostanou-li se spory do vhodných podmínek, vzniká opět původní forma baktérie, tzv. vegetativní stádium. Význam spor z praktického hlediska chovu laboratorních zvířat tkví v tom, že jsou značně odolné na zevní vlivy, na teplo, chemikálie, dezinfekční prostředky i na vyschnutí, a tak mohou být za určitých podmínek nebezpečné pro některé speciální chovy laboratorních zvířat (chovy bezmikrobních zvířat apod.).

 

  • Tyzzerova nemoc

Je to infekce vyvolaná Clostridium piliforme (dříve Bacillus piliformis). Zdrojem infekce bývá spórami kontaminované krmivo. Ze střeva se bacil dostává portální cestou do jater a do dalších orgánů. Klinicky se obvykle manifestuje akutním průjmovitým onemocněním. Existuje také pomalejší průběh s klinicky nespecifické symptomatologií a poměrně nízkou mortalitou. Infekci je možno zabránit pouze důkladnou sterilizací krmiva. Při výskytu infekce je jediný možný způsob její eradikace utracení všech zvířat a adekvátní asanace prostředí.

 

  • Murinní pseudotuberkulóza

Běžně inaparentní infekce, která se manifestuje u oslabených zvířat. Původcem je Corynebacterium kutscherri, které je patogenní pro myši, potkany, křečky a morčata. Zvířata se infikují orálně a obvykle hynou za 1 až 7 dni po nástupu převáţžně nespecifických klinických příznaků. Spolehlivou ochranou je pouze chov za barierou. Infekci je možno spolehlivě likvidovat pouze utracením všech zvířat.

 

  • Salmonelóza

Je to zoonóza povinná hlášením orgánům Státní veterinární služby a Hygienické službě. Klinické příznaky jsou obvykle nenápadné a nejsou charakteristické, časté je bacilonosičství spojené s intermitentním vylučováním salmonel do prostředí. Akutní forma infekce probíhá pod obrazem nespecifické klinické symptomatologie a patologických změn. Průjem není. Subakutní forma se obvykle manifestuje hepatopslenomegalií. Při chronické formě je nespecifická klinická symptomatologie a na vnitřních orgánech, zejména v játrech a ve slezině, jsou fokální nekrózy. K zamezení infekce je nutno dodržovat vysoký hygienický standard v chovech. Dojde-li k infekci chovné kolonie, je nutno všechna zvířata utratit a provést a provést asanaci
prostředí. Žádné jiné opatření není dovoleno. Infekce vyvolané Eschrichia coli Některé sérovary E. coli jsou patogenní a produkují endo- a exotoxiny. Infekce se manifestuje buď zánětem střev, event. enterotoxemií, nebo zánětem urogenitálního systému, nebo celkovou sepsí. Účinnou prevencí onemocnění je pouze vysoký hygienický standard v chovných koloniích. K potlačení manifestní infekce často postačí zoohygienická a dietetická opatření. Při postižení většiny zvířat je vhodné chovnou kolonii zlikvidovat a provést adekvátní asanaci prostředí.

 

  • Pseudomonas aeruginosa

Nejčastěji inaparentní infekce manifestující se u oslabených zvířat sepsí nebo lokálními purulentními záněty, event. abscesy. Infekce se diagnostikuje pouze
bakteriologickou kultivací a identifikací mikroorganismů. Průkaz mikroba v chovné kolonii se provádí kultivací z napájecího zařízení. K zamezení infekce je nezbytný hygienický standard a sterilizace napájecí vody. Často se praktikuje okyselování vody HCl na pH 2,5 - 3,0, ale tato metoda není zcela spolehlivá a u dlouhodobě chovaných zvířat dochází k dekalcifikaci hlodáků s následnou pulpitidou a poruchami přijmu potravy.

  • Leptospiróza

Mezi nemoci bakteriálního původu, které se mohou vyskytnout u laboratorních zvířat, patří i onemocnění označovaná jako leptospirózy. Jejich původci jsou nitkovití mikrobi patřící do skupiny spirochet. Je známo více než 150 různých serotypů patogenních leptospir. Průběh onemocnění vyvolaného leptospirami může být lehký, středně těžký či velmi těžký i s vysokou úmrtností. U některých druhů zvířat se jednotlivé serotypy přizpůsobily tak, že napadenému zvířeti příliš neškodí, ale po značně dlouhou dobu se v jeho ledvinách udrží a jsou s močí vylučovány do okolního prostředí. Takový případ je znám např. u laboratorních potkanů, u nichž se může vyskytovat Leptospira icterohaemorrhagiae, vyvolávající u člověka těžké onemocnění (Weilova žloutenka), z laboratorních zvířat pak u psů projevy malátnosti, zvracení a horečku; pes nežere a asi po 5 dnech se objevují příznaky žloutenky, žluté zabarvení zevních sliznic a až červenohnědá moč.

 

Endoparazitózy způsobené prvoky

Mezi závažná onemocnění parazitárního původu patří především choroby vyvolané některými parazitickými prvoky. Prvoci jsou jednobuněčné organismy mikroskopických rozměrů. Celé tělo a všechny životní funkce vykonává tedy jediná buňka. Rozmnožují se obvykle nepohlavním dělením ve dva jedince, u některých druhů však se rozpadá mateřský jedinec ve větší počet jedinců (mnohonásobné dělení). U některých parazitických prvoků je známé i pohlavní rozmnožování, kdy spolu splývají dvě buňky, z nichž jedna představuje samčí, druhá samičí buňku. Někdy se oba způsoby, pohlavní i nepohlavní rozmnožování, mohou pravidelně střídat (např. u kokcídií). Někteří prvoci také vytvářejí tzv. cysty, což jsou útvary opatřené pevnými blánami, které chrání obsah cysty před vyschnutím a jsou velmi odolné i vůči dezinfekčním prostředkům. Dostane-li se cysta do vhodného prostředí, vzniká z ní opět životaschopný jedinec. Parazitičtí prvoci – podle druhu – napadají u laboratorních zvířat tkáně různých orgánů, jiní mohou parazitovat v krvi svého hostitele, některé druhy se vyskytují v zažívacím ústrojí, nejčastěji v tenkém a slepém střevu.

 

V močovém měchýři laboratorních potkanů se můţe vyskytovat parazitický červ Trichosomoides crassicauda. Samice těchto červů jsou zavrtány přední, vlasovitě zúženou částí těla do stěny močového měchýře. Vajíčka odcházejí s močí a vývoj je přímý, ale larva uvolněná z vajíčka v žaludku potkana se dostává krevní cestou do plic a teprve později proniká do močového měchýře. Výrazný patogenní účinek tito červi nemají, někdy mohou být příčinou vzniku močových kamenů.

 Parazitózy způsobené členovci

Poslední velkou skupinou parazitů u laboratorních zvířat jsou členovci (Arthropoda), označovaní jako ektoparazité - vnější cizopasníci, ţijící na povrchu těla hostitele. Mají článkované tělo, složené z hlavy, hrudi a zadečku, s různým počtem článkovaných končetin. Většina členovců prodělává složitý vývoj, z vajíčka se líhne larva, která po několikerém svlékání se teprve mění v dospělého jedince. Živí se sáním krve svého hostitele nebo jen kožními šupinami. Některé druhy členovců se mohou uplatnit jako přenašeči infekčních a invazních nemocí. Z ektoparazitů laboratorních zvířat mají význam členovci patřící mezi roztoče, všenky, vši a blechy. I ektoparazité vyvolávají zjevné onemocnění jen v některých případech, zejména při velkém přemnožení, a k určení druhu parazita je nutné speciální parazitologické vyšetření. Z parazitických roztočů se vyskytuje několik druhů u laboratorních myší a potkanů. Jsou to příslušníci rodů Myobia, Radfordia a Myocoptes. Jejich velikost se pohybuje kolem 0,4 mm. Tito roztoči ţijí v kůži, v srsti zvířat, někteří se živí sáním tělních tekutin z
mezibuněčných prostorů kůže, jiní jen kožními šupinami. Vajíčka připevňují na srst a připomínají hnidy vší. Při větším rozmnožení silně dráždí zvířata, někdy se vytvářejí holá místa na kůži. Tyto roztoče je možno pozorovat i pouhým okem na chladnoucí mrtvole potkana, a ještě lépe myši, některého barevného kmene (CBA, DBA apod.), jako drobný šedý poprašek na koncích pesíků, kdyţ roztoči opouštějí mrtvého hostitele. Se zákožkami, žijícími ve vrchních vrstvách kůže, je moţné se setkat u laboratorních potkanů, kde druh zákožky Notoedres muris vyvolává svrab, jeden druh zákožky cizopasí
také u křečků. Výskyt zákožek u potkanů nebývá častý a pokud se vyskytnou, tak nejčastěji na hlavě, kolem uší i v ušních boltcích. Příbuzný druh, Notoedres cati, je původcem jedné z forem svrabu u koček, který se projevuje nejprve zarudnutím kůže, silným svěděním a později vypadáváním srsti. U laboratorních myší se můţe objevit zákožka Psorergates simplex, příbuzný druh Psorergates ovis žije v povrchových vrstvách kůže ovcí.

 

Výskyt nemocí v chovu

Při výskytu jakéhokoliv onemocnění v chovu laboratorních zvířat je bezpodmínečně nutné provést taková opatření, která mají zabránit šíření nemoci v celé populaci zvířat a také mají vést k odstranění choroby z chovu. Je velmi důležité, aby nemocné nebo z nemoci podezřelé zvíře bylo rozpoznáno včas a opatření bránící šíření nemoci mezi zvířaty mohla být provedena co nejdříve. Důležitým opatřením při výskytu onemocnění mezi laboratorními zvířaty je okamžitá izolace nemocných nebo z nemoci podezřelých jedinců. Taková zvířata musí být umístěna v prostorách oddělených od chovných místností. Dále je nutné zajistit u izolovaných zvířat co nejdříve speciální laboratorní vyšetření (bakteriologické, parazitologické, virologické, histologické, popř. další), aby byla choroba dostatečně brzy rozpoznána. Rovněž pak je nutno izolovat i zvířata podezřelá z onemocnění, tj. taková, u nichž se projevují některé příznaky vyvolávající podezření, že mohou souviset s daným onemocněním.

Konečně je třeba izolovat i zvířata, která jsou podezřelá z nakažení. To jsou zvířata, která se přímo nebo i jen nepřímo dostala do styku s mocnými jedinci.
Po zjištění a určení onemocnění se v případě nebezpečných nákaz, u nichž nelze vyloučit bacilonosičství, malé druhy laboratorních zvířat obvykle humánním způsobem utratí, u velkých zvířat je moţné zajistit potřebná léčebná opatření předepsaná veterinárním lékařem. Je třeba soustavně sledovat i zdravá zvířata, neboť se mezi nimi mohou objevit další nemocní jedinci, kteří musí být neprodleně izolováni. Je také nezbytné zajistit i u těchto zdravých zvířat potřebná laboratorní vyšetření. Po celou dobu výskytu onemocnění se musí věnovat zvýšená pozornost hygienickým opatřením a průběžně dezinfikovat všechny prostory.


Nákaza může být považována za vyhaslou (zlikvidovanou) teprve tehdy, když po předepsanou dobu pro určitou infekci se nevyskytne nový případ onemocnění. Teprve potom je možno zrušit zavedená opatření a provést závěrečnou dezinfekci všech chovných prostorů, místností izolace a pomocných provozních prostorů. Ve všech takových případech musí být vedena řádná evidence, a to v evidenčních kartách jednotlivých chovných zvířat, popřípadě v pracovním protokolu chovné či ustajovací jednotky. Je nutné, aby byly podchyceny všechny údaje týkající se zvířete a byly k dispozici pro další práci, pokud není zvíře utraceno. Je nutno zaznamenávat všechny podrobnosti, příznaky onemocnění, opatření, která byla učiněna (izolace, léčebné postupy apod.), tak, aby bylo i dodatečně možné zjistit vše potřebné o daném jedinci, což může posloužit i při vyhledávání ohniska nebo cesty vniknutí infekce do chovného zařízení. Nelze opomenout ani zákonná veterinární opatření, která ukládají povinnost hlásit výskyt některých nákaz do 24 hodin po zjištění příznaků onemocnění místně příslušné veterinární správě. (Jebavý, 2010)


Kožní problémy

 

Vši, všenky a jiní ektoparazité


- prvními příznaky bývá svědivost, potkani se intenzivněji drbou. Pri rozhrnutí srsti můžete vidět drobné žluté parazity. (Výskyt žlutooranžových šupin na kůži samců je normální jev a nemá s parazity nic společného). Výskyt vší se dá také poznat podle bílých vajíček (hnid) pevně přilepených na chlupech. Při silnějším napadení nebo u potkanů s oslabenou imunitou se mohou na kůži objevit zanícené ranky či stroupky, může dojít k mírnému vypadávání srsti a to nejčastěji na krku a na hřbetě.
Nejčastějším zdrojem nákazy je kontakt s nakaženým zvířetem, přenos je ale také možný například z podestýlky, či jiným materiálem, po kterém se pohybovala nakažená zvířata.
Léčba zamoření ektoparazity je celkem snadná - použít se dá například přípravek Diffuzil V, nebo Arpalit, účinný je také přípravek Ivomec, který se v tomto případě pouze kape za ucho či mezi lopatky, v případě ektoparazitů je zbytečné používat injekční aplikaci, která je ke zvířeti nešetrná. Léčbu je nutné opakovat, neboť většina přípravků zabíjí pouze dospělá stádia parazitů. V srsti však zůstává spousta vajíček. K úspěšnému zásahu je nutno rovněž vydensinfikovat klec.

Svědivost, vypadaná místa v srsti nebo výrazné strupy na uších, či červené stroupky nejčastěji na spodní straně hlavy a krku.

 

Svrab

Svrab způsobuje zákožka svrabová, parazit, který si "vykousává" cestičky v kůži, proto nejsou pouhým okem vidět. Svrab se u potkanů vyskytuje ve dvou formách a to kožní a ušní formě.
Ušní forma se objevuje nejprve na ušních boltcích. Z počátku se jedná o malé puchýřky, zejména na okrajích boltce, postupně se mění v obrovské strupy. Pokud se léčba zanedbá, může dojít k nevratnému poškození, deformaci nebo až nekroze ušního boltce. Při velkém napadení se strupy objevují i na čumáku, na ocase, konci varlat a na nohách.
Kožní forma svrabu se u potkanů nejčastěji vyskytuje ve formě červených malých stroupků, potkan si stroupky škrábe až do krve. Potkani mívají stroupky nejčastěji pod krkem, později se rozšiřují i na tváře, za uši, na lopatky a na záda.
Léčba: při prvních příznacích u ušní formy svrabu postačí několikrát denně potřít vatovou tyčinkou namočenou v arpalitu a ouška v prstech promnout. Do cca 10-ti dnů by mělo být po problému. Toto je ale účinné vyloženě jen při prvních náznacích choroby. Ideálním řešením je použití přípravků Stronghold nebo Ivomec. Stronghold je šetrnější přípravek, který se dá použít i u březích samiček. Ivomec je agresivnější, u březích samic se nesmí používat a rovněž bych ho nepoužívala u hodně malých potkaních miminek. Stronghold se podává kápnutím přípravku mezi lopatky, Ivomec se při menším napadení tímto způsobem dá použít také. Pokud se ale počáteční léčba zanedbá, pak se problém nejčastěji řeší injekčním podáním přípravku Ivomec. Pokud je však napadení zákožkou svrabovou jen v malé míře, je lépe se injekčnímu podání antiparazitika vyhnout, protože je to zbytečná zátěž imunitního systému zvířete.
Přípravky Stronghold a Ivomec jsou k dostání jen u veterinárních lékařů. Zda se skutečně jedná o svrab může s určitostí potvrdit jen veterinář a to pomocí seškrabu (seškrábne se kousíček kůže, který se vyšetří pod mikroskopem). Zejména stroupky na krku a zádech mohou být totiž zapříčiněny i jinými faktory (alergie, roztoči apod.).

 

Plísňové onemocnění = OPAR LYSIVÝ

Původce nejčastěji z rodu Trichophytona Microsporum - nemoc se projeví výskytem holých míst na zádech a krku, kůže je zesílená, pokrytá krustami, chlupy na okraji lysých míst jsou křehké, bez lesku, jdou lehce vytrhnout.

 

Otlaky na patách

V místě styku patní kosti s vnějším prostředím je kůže nejtenčí a velmi citlivá. Může proto docházet k otlačení a následnému zarudnutí. Léčba (respektive zmírnění) příznaků - kůže na patách by se měla udržovat vláčná, neměla by zůstávat suchá. Postižená místa se mohou mazat např. Dermazulenem (heřmánková mast určená k regeneraci kůže - cena cca 50,- Kč), jehož základem je lanolin (tuk z ovčí vlny); dále pak se dá použít bílý vosk a bílá vazelína (účinné látky: Guaiazulenum a Matriciriae etheroleum). Nožky se potkanovi potírají 2x denně. (Pokud do týdne nedojde ke zlepšení, obraťte se na svého veterináře) (zviratka.doma, 2011)

 

 

Zdroj: skripta chov laboratorních zvířat 2011 ( vytvořeno doc. Ing. Lukášem Jebavým, Csc.) ČZU ( v přípravě - nedokončená verze)
        https://potkanci.cz/genetika/?zdravi-a-nemoci,31 - 2010

        https://www.zviratkodoma.cz/potkani/nemoci-potkanu